Jak začít s pexesem... (a nezbláznit se u toho)

Vzpomínáš si na tu chvíli, kdy jsi poprvé pocítila, že už by to mohlo jít? Že už byste si spolu mohli konečně sednout ke stolní hře a užít si společné odpoledne? Já se na to období společenských her strašně těšila.

Jenže pak člověk vleze do hračkářství nebo otevře první e-shop a najednou neví, kde začít. Všude na něj skáčou stovky barevných krabic, netradiční hry, o kterých v životě neslyšel, a najít něco fakt vhodného je skoro nadlidský úkol.

A přitom při tomhle složitém hledání často zapomínáme na naprostou klasiku všech klasik – na pexeso.

Kdy je ten správný čas?

To je otázka, kterou si klademe asi všichni. Chceme začít co nejdřív a zažít ty hezké rodinné chvíle, kdy se všichni sejdeme u jednoho stolu. Realita ale bývá trochu jiná než fotky na Instagramu. Tam to často vypadá, že ostatním dětem šlo pexeso napoprvé. Ve skutečnosti je ale úplně běžné, že některé děti si na podobné hry zvykají déle – a někdy je naplno zvládnou až v předškolním věku. Každý špunt má prostě svoje tempo i povahu.

My jsme s „opravdovými“ pravidly začali až kolem čtyř let, ale pexeso jako takové u nás bylo mnohem dřív. Myslím, že období kolem 2,5 až 3 let je na první oťukávání ideální – jen na to nesmíme jít hned zostra.

A nejde jen o můj dojem. Vývojoví psychologové popisují, že právě kolem třetího roku se výrazně rozvíjí pracovní paměť i schopnost sebeovládání. Dítě tak postupně lépe zvládá pamatovat si otočené kartičky, čekat na svůj tah nebo snést, že se mu zrovna nepovedlo najít dvojici.

Pokud to tedy vašemu dvouleťákovi ještě nejde, vůbec to neznamená, že by nebyl bystrý. Jeho „vnitřní řídicí věž“ se teprve postupně učí koordinovat pozornost, paměť i trpělivost.

Osm krát osm? To je horor

Možná si říkáš, že klasické pexeso má strašnou spoustu kartiček a na to tvoje dítě ještě nemá. A upřímně – i mě jímá hrůza, když mám na stůl rozložit 64 kartiček a pak v tom chaosu hledat, kde co je.

Vůbec ale není nutné začínat s plným počtem.

Pro začátek úplně stačí vybrat jen pár oblíbených dvojic. Klidně jen čtyři. Dítě díky tomu pochopí princip a pravidla, aniž by se v tom ztratilo. Má to i jednu skvělou výhodu – s jednou sadou můžete hrát pokaždé jinou hru, protože si prostě pokaždé vyberete jiné čtyři dvojice.

Ta chvíle, kdy se to „zlomí“

Nečekej, že to půjde hned. Přijdou chvíle, kdy tě popadne zoufalství, protože ten tvůj malý špunt se bude vztekat, kartičky rozmetá po celém obýváku a ty si budeš říkat, že tvoje dítě na podobné hry ještě prostě není připravené.

Jenže pak se to najednou stane. Budete přidávat kartičku po kartičce. A pak najednou zjistíš, že hrajete s plným počtem. Že tě to stejné dítě, které ještě nedávno házelo kartičky po psovi, poráží na celé čáře. A ty tam jen sedíš a říkáš si: „Kdy a jak se to vlastně stalo?“

Právě tyhle momenty za tu trpělivost stojí.

Tak co... zkusíte dneska aspoň ty čtyři dvojice?